Hořec žlutý (Gentiana lutea)

Používaná část: Oddenek, kořen (Gentianae radix)Významné obsahové látky: Hořčiny – sekoiridoidy, alkaloidy, xanthony. Hlavní použití je uváděno, že hořec má účinky podporující trávení, zvyšující vylučování slin a žluči. Tradičně je droga používána při nechutenství, ztrátě chuti z důvodu ochabnutí zažívacího traktu. Droga není vhodná k použití v době těhotenství a kojení. Uvádí se, že droga není také vhodná pro osoby s vysokým krevním tlakem.
Podporuje normální trávení, osvěžení těla a chuť k jídlu.
Hořec žlutý (Gentiana lutea) je statná, 50 až 110 cm vysoká vytrvalá bylina s nevětvenou přímou olistěnou lodyhou. Listy jsou nápadné, vejčitého tvaru, až 30 cm dlouhé, poněkud podobné listům kýchavice (Veratrum).
Hořec žlutý je druh hořce se žlutými květy, vyskytující se přirozeně v horách střední a jižní Evropy. V České republice ani na Slovensku není původní, byl však v některých pohořích vysazen.
Na bázi lodyhy je vyvinuta přízemní listová růžice. Lodyha je tlustá, dutá. Dolní lodyžní listy jsou krátce řapíkaté, horní jsou přisedlé. Listy mají velmi výraznou žilnatinu, tvořenou 5 až 7 souběžnými žilkami. Květenství je vrcholové, květy jsou nahloučeny v paždí 2 až 6 párů listovitých listenů. Květy jsou pětičetné, oboupohlavné. Kalich je nepravidelný, s jedním zářezem sahajícím téměř až k bázi a s krátkými cípy. Koruna je jasně žlutá, s kratičkou trubkou a asi 2 až 3 cm dlouhými úzkými cípy. Nitky tyčinek jsou přirostlé k bázi koruny. Prašníky srůstají okolo čnělky v trubičku. Semena jsou světle hnědá, asi 3 mm dlouhá.
Druh se přirozeně vyskytuje v Alpách, Vogézách, Schwarzwaldu, v Pyrenejích a na Balkánském poloostrově.[1] V Alpách se jako výrazný prvek vegetace vyskytuje na alpínských a subalpínských loukách, v západní části v nominátním poddruhu, z jihovýchodních oblastí Alp jsou uváděny poddruhy Gentiana lutea subsp. symphyandra a Gentiana lutea subsp. vardjanii.[2] V České republice není hořec žlutý původní, ve 20. a 30. letech 20. století byl však vysazován pro farmaceutické potřeby a pro výrobu likérů. Byl vysazen v Krkonoších, v Krušných a Orlických horách, na Šumavě a v Hrubém Jeseníku. Na některých místech se přirozeně rozmnožuje.
Hořec žlutý je svými žlutými květy s úzkými dlouhými korunními cípy nezaměnitelný s jiným druhem hořce. Žlutě kvete i drobnější hořec tečkovaný (Gentiana punctata), který však má zvonkovité květy s krátkými korunními cípy. V České republice roste v Hrubém Jeseníku. Nekvetoucí hořec žlutý může být zaměněn s některým druhem kýchavice (Veratrum). Lze jej odlišit mj. podle tlusté lodyhy a nasivělých listů.
Kořen hořce žlutého obsahuje hořké glykosidy, zejména amarogentin a gentiopikrin. Z dalších látek jsou obsaženy terpeny, alkaloidy, slizy, pektiny, inulin aj. Kořen je využíván ve farmacii (oficiální droga pod názvem Radix gentianae)
Tato bylina je známa také pod názvy encián, gencián, nepravá angostura, postřelenec, trlič nebo žlučník.
Používaná část: Oddenek, kořen (Gentianae radix)Významné obsahové látky: Hořčiny – sekoiridoidy, alkaloidy, xanthony.Hlavní použití je uváděno, že hořec má účinky podporující trávení, zvyšující vylučování slin a žluči. Tradičně je droga používána při nechutenství, ztrátě chuti z důvodu ochabnutí zažívacího traktu. Obvyklá dávka :Sušená droga 0.6-2 g jako nálev nebo odvar třikrát denně.Hořec a jeho obsahové látky jsou používány v malých bezpečných množstvích v potravinářství – likérnictví. Ordinuje se 1/2 kávové lžičky drogy na šálek studeného macerátu, který se užívá 2-3x denně po lžících, půl hodiny před jídlem. Jednotlivá maximální dávka činí 2 g. Běžně se užívá 1/2 kávové lžičky (ČsL 4 - 1 g) záparu. Pije se 2-3x denně po lžících vždy půl hodiny před jídlem. Jednotlivá maximální dávka činí 2 g. Decoctum Radicis gentianae (5 g drogy se vaří 5 minut ve 200 ml vody) se užívá půl hodiny před jídlem 1 lžíce. Jednotlivá maximální dávka činí 2 g. Radix gentianae v práškované formě se podává v jednotlivé dávce 0,5-1 g, a to 2-3x denně půl hodiny před hlavními jídly. Při použití při jídle nebo bezprostředně po něm zhoršuje zažívání. Tinctura gentianae má obyčejně jednotlivou dávku 30 kapek, které se užívají v trošce vody 2-5x denně před jídlem.
Vnitřní působení: Hořčiny všech druhů hořců patří k tzv. čistým hořčinám - amara pura. Již v ústech povzbuzují tvorbu slin a reflexně zvyšují tvorbu trávicích enzymů i žaludeční kyseliny. Současně zlepšují motilitu trávicího traktu. Po požití hořce bylo zjištěno zrychlení a zmohutnění střevní peristaltiky, tedy účinek velmi podobný účinku kondurangové kůry. Hořčiny působí i přímo na sliznici trávicího traktu, při čemž zvyšují sekreci v žaludku a ve střevech. Vysoká dávka hořčin zapříčiňuje podráždění a překrvení těchto sliznic. Glykosidy lokálně dráždí zažívací systém, aniž nějak působí na hladké svalstvo a CNS. Menší dávky zvyšují sekreci žláz CNS, velké dávky dráždí sliznici. Glykosidy zlepšují chuť k jídlu. Droga je proto amarum-stomachikum. V terapeutických dávkách se doporučuje při anorexii spojené s nedostatečnou tvorbou slin i žaludeční šťávy a s dyspepsií, dále při chronických gastritídách s hypoaciditou (nedostatkem žaludeční kyseliny), při průjmech a na zvýšení sekrece žaludeční šťávy. Mimo to na zlepšení činnosti jater (hepatoprotektívum), žlučníku a žlučových cest. Glykosidy při použití extraktu zlepšují srdeční činnost. Dávkovat se musí opatrně, protože při silnější koncentraci předchází vlastnímu povzbuzení krátce trvající ochabnutí. Výhodné je, že se hořčiny v srdečním svalu nekumulují a snadno se vymývají. Hořčiny také zvyšují dráždivost zakončení sympatických nervových vláken a způsobují zlepšení krevního obrazu. Hořec se doporučuje při mdlobách a kolapsu pro povzbuzení krevního oběhu, na který působí reflektoricky přes jiné orgány.
Stanoviště slunné, půda lehčí mírně kyselá, zálivka přiměřená. Rostlina vhodná do trvalkového záhonu nebo skalky. V přírodě je přísně chráněná, ale jde ji již koupit v něterých zahradnictví.
Informace Z Encyklopeie moderního bylinářství J.A.Zentricha